vyhoření a rezignace
vztek a nenávist se hromadí,
každý další pohled je jak když přiložíš do ohně,
kdokoliv se přiblíží, toho popálí.
je to jako plný pohár jehož obsahu brzo přeteče hojně.
s časem to člověka vyčerpá a unaví,
ale on sám nejlépe ví,
že ho to stále ničí a trápí,
že jeho duše je blíž k záhubě každým dnem,
že všechno začíná být tupé tam hluboko vně,
ale chaos v hlavě,
ty rozverné, vyčerpávající a zmatené myšlenky,
třesou se a tančí tak neuspořádaně i ladně,
to všechno zůstává protože ty hyeny,
ti omezenci,
neznají hranice ni významu slova ne,
ach jak bylo by to nádherné,
kdyby všímali si jen svých věcí,
a nechali ho na pokoji,
samotného a klidného,
tak jak chtěl by býti,
od začátku života samého.
a až ho najdou ostatní,
dočista vyčerpaného,
budou udivení a zmatení,
i když to oni zničili ho.
